Konec anonymity dárců. Co to bude znamenat pro Česko?
Za významné účasti vědců z Jihočeské univerzity vyšla unikátní monografie, která vůbec poprvé v Česku shrnuje možnosti i důsledky takzvané asistované reprodukce. Jako taková by měla být návodem pro zcela nutnou změnu legislativy v této oblasti.
Monografie totiž přímo i nepřímo reaguje na dvě zásadní zprávy z oblasti reprodukční medicíny v loňském roce. Tou první zprávou je fakt, že se v Česku loni narodilo nejméně dětí za posledních 250 let a porodnost klesá. To vyvolalo i řadu politických reakcí a návrhů, jak problém nízké porodnosti řešit.
S tím, jak klesá počet narozených dětí u žen v reprodukčním věku, zároveň roste množství zájemkyň a zájemců o různé formy asistované reprodukce. To mimo jiné vyplývá z toho, že se dnes mnoho mužů a žen rozhoduje pro založení rodiny až v době, kdy jim přirozené početí komplikuje právě vyšší věk.
Souběh obou jevů, tedy nízké porodnosti a zároveň nárůst zájmu o asistovanou reprodukci, přináší řadu nových výzev, na které bude muset reagovat jak společnost, tak legislativa. A monografie s názvem „Asistovaná reprodukce“, kterou napsal kolektiv autorů pod vedením Hany Konečné ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, přináší řadu návrhů, jak tyto výzvy popsat a řešit. A je v tomto ohledu zcela unikátní.
Už první zjištění, obsažené ve studii, je objevné a dosud málo diskutované. Uvádí totiž na pravou míru spekulace o tom, že příčinou nízké porodnosti je fakt, že mladé ženy nechtějí mít děti a odkládají mateřství až na pozdější věk. Ve skutečnosti je to ale mnohem složitější.
Hledání partnera
Když totiž vědci provedli v Česku průzkum mezi mladými ženami do 35 let, pro někoho možná překvapivě zjistili, že naprostá většina (83 %) z nich si přeje dítě. Proč ho tedy nemá?
„Odkládání mateřství u žen není ve většině případů důsledkem individuální preference, ale výsledkem nepříznivého vývoje v oblasti partnerských vztahů a strukturálních bariér. Pokud má být tento trend zmírněn, je nezbytné destigmatizovat proces seznamování, otevřeně diskutovat o fenoménu osamělosti a posílit podporu žen i mužů při rozvoji vztahových kompetencí,“ píše se mimo jiné v publikaci.
Jinými slovy: na vině nízké porodnosti není ve většině případů „sobectví“ žen dávající přednost svému komfortu a kariéře před dítětem. Jde o mnohem složitější problém, související i s hledáním partnera pro početí dítěte. A stát by měl podle autorů monografie najít způsob, jak destigmatizovat rodičovství v mladším věku, a naopak z něj udělat osvětou i určitou záležitost společenské prestiže.
To, že dnes mladí Češi a Češky odkládají rodičovství na pozdější věk, často až na hranici možností přirozené reprodukce, totiž přináší řadu problémů pro celou společnost i pro ně samotné. Pokud totiž musejí nakonec využít některou z metod asistované reprodukce, nejenže nemusí být úspěšná, ale naráží někdy i na nevyřešené bioetické otázky. A jednou z takových otázek je odanonymizování dárců v těch případech, kdy je pro asistovanou reprodukci nutné dárcovství vajíček nebo spermií.
Konec anonymity
Zhruba polovina států světa podle ní tak anonymitu dárců zrušila a hledá jiné způsoby, jak řešit situace, kdy se děti dozvědí o svém původu a začnou hledat všechny jeho aktéry. To přináší řadu psychicky vypjatých situací jak pro dárce a rodiče dětí, tak pro samotné děti. „Například jeden z australských států začal na vyžádání dávat jména dárců gamet i do rodného listu,“ uvedla Konečná. Tím se ale podle ní problém možných psychických potíží dětí, na jejichž zrození se mohlo podílet třeba i pět osob, neřeší.
V Česku zatím platí zákonná anonymita dárců. Z výše uvedených důvodů ale prakticky nebrání tomu, aby se dítě dozvědělo jména dárců a dárkyň pohlavních gamet, spermií i dárkyň vajíček. A to je Česko kvůli liberálním zákonům v této oblasti světovou velmocí v dárcovství vajíček.
„Anonymitu už nelze garantovat díky snadné dostupnosti komerčních genetických testů, komerčním aktivitám DNA bank a sociálním sítím,“ uvedla Konečná. Společnost v Česku se tedy podle ní musí připravit na stále častější případy hledání „identity“ dětí počatých formou asistované reprodukce. A také na to, že dříve nebo později bude muset podobně jako v zahraničí následovat nějaká změna legislativy. „Vývoj směřuje k systému „polyparenthood“, jakémusi typu komunitního rodičovství. Rodinu zde od početí tvoří tři a více osob, které si dopředu s pomocí právníků a psychologů určí svůj podíl na vzniku dítěte, péči o něj, podíl na rodičovských právech a povinnostech,“ píše se v unikátní monografii.
TEXT: Marek Kerles
