Rok děkanem: čas na bilanci

Laboratoř intenzivní akvakultury zaměnil za neméně intenzivní funkci děkana. Je tomu rok, co profesor Tomáš Policar stanul ve vedení Fakulty rybářství a ochrany vod a dal přednost řízení lidí před experimenty s jeho oblíbenými candáty. Jaké to je vést renomovanou vědeckou instituci s více než dvěma sty zaměstnanci? A zbývá mu vůbec čas na vědu?

Prvního dubna minulého roku se vám změnil život – stal jste se děkanem Fakulty rybářství a ochrany vod. Co to udělalo s náplní vaší práce?

Musím říct, že ten rok neskutečně rychle uplynul. Zažil jsem toho strašně moc a získal přehled nad celým chodem fakulty, který jsem dříve postrádal. Teprve role děkana mi odhalila různé aspekty řízení této instituce, o nichž jsem dříve měl často velmi zkreslené představy. A to i přesto, že na fakultě pracuji přes 26 let a byl jsem dlouhou dobu v jejím vedení jako proděkan nebo ředitel jednoho ústavu. Prvním šokem bylo zjištění, že řada lidí sedí na nesprávných místech. Kolegové, kteří se měli v rámci svých pracovišť pravidelně potkávat, mnohdy seděli někde jinde a komunikace mezi nimi nefungovala.

Takže jste zahájil něco jako personální rošádu?

To ani ne. Šlo mi o to celý systém zracionalizovat. Poskládat zaměstnance tak, aby to dávalo smysl. Ze všeho nejdřív jsem ale udělal takové poznávací kolečko. Setkal se té- měř se všemi lidmi, kteří na fakultě pracují, včetně našich Ph.D. studentů, abych si je dokázal zařadit, pobavil se o jejich pracovních plánech, cílech, vyslechl jejich názory a dozvěděl se, co se jim na fakultě líbí, a co ne. Protože pokud nebudou lidé změnám, které chci zavádět, rozumět, nikdy je za své nepřijmou.

O jaké změny vám jde a jak se vám je zatím daří naplňovat?

Například jsme sloučili Ústav komplexních systémů v Nových Hradech s Ústavem akvakultury a ochrany vod v Českých Budějovicích. Zapracovali jsme na zlepšení spolupráce mezi laboratořemi, konsolidovali některá celofakultní pracoviště, rozjeli různé přesuny lidí a stavební projekty. Také jsme zastropovali počet funkcí, které mohou zaměstnanci fakulty vykonávat. Provedli jsme analýzu výkonu našich pracovníků, abychom je dokázali v budoucnu lépe odměňovat. Určitě bych ještě zmínil snahu o zvýšení úspěšnosti našich bakalářských studentů v prvním ročníku. Zorganizovali jsme proto první adaptační kurz, který jim umožňuje lépe se vzájemně poznat a sžít se s prostředím fakulty. Vedle toho jsem se snažil motivovat naše akademické pracovníky k tomu, aby školili více doktorských studentů, a inovovat naše anglické magisterské studium „Fishery and Protection of Waters“. Rozjeli jsme tandemovou výuku studentů na Střední rybářské škole ve Vodňanech a navázali úzkou spolupráci s vodňanským gymnáziem.

Taky máte novou asistentku. Tu předchozí si s sebou vzal bývalý děkan, dnešní rektor Pavel Kozák, na rektorát. A s ní do Budějovic plně či částečně odešli do pozic kvestora a prorektora další dva zaměstnanci fakulty. Chybí vám?

Chybí. Bez šikovných lidí se dopředu neposunete. Vzal jsem to jako výzvu, nic jiného mi ani nezbylo. A tak se ještě více než dříve snažíme dávat šanci mladým, kteří na sobě pracují a jsou perspektivní. Potřebují ovšem čas na profesní růst, je to běh na delší trať. Po mém nástupu do funkce děkana jsme jmenovali do vedení tří laboratoří mladé vědecké kolegy. S tím souvisí i dlouhodobá snaha pečovat o naše nadané studenty a motivovat je jak finančně, tak odborně. V této souvislosti jsme navázali úzkou spolupráci s ČSOB, která bude po tři roky nadané studenty finančně podporovat a přispívat na studentské projekty, zaměřené na environmentální témata přínosná pro společnost.

Právě o společenské relevanci univerzit se v poslední době hodně hovoří. Je to pro vás důležité téma?

Určitě. Na konci května nás čeká setkání Rady komercializace a společenské relevance. Propojení univerzity se soukromým a veřejným sektorem je pro nás zásadní.
Právě Fakulta rybářství a ochrany vod se kromě základního výzkumu hodně zaměřuje na výzkum aplikovaný a také na environmentální výchovu dětí a mládeže. Dále se snažíme zvyšovat dlouhodobou udržitelnost rybářství a obecně i všech našich činností pomocí snižování spotřeby energií a vody. Chceme v rozumné míře využívat alternativní zdroje a chovat se šetrně k přírodním zdrojům. Vedle vědeckých témat, která na fakultě rozvíjíme, bych rád do budoucna akcentoval i vědecký směr zaměřený na zadržování vody v krajině a budování vodních staveb.

Bavíte se o těchto tématech také na mezifakultní úrovni?

Za velmi přínosný považuji v tomto ohledu Klub děkanů fakult Jihočeské univerzity, jehož vznik inicioval pan rektor. Jednou v měsíci se všichni děkani a děkanky scházejí a diskutují o aktuálních tématech a problémech. Mám z toho velkou radost, je to pří- nosné pro celou univerzitu. Všichni z vedení fakult včetně rektora a jeho týmu chceme, aby Jihočeská univerzita patřila v České republice mezi nejkvalitnější, tzv. „áčkové“ vysoké školy a nabízela svým zaměstnancům dobré pracovní podmínky, studentům kvalitní studium, prezentovala výsledky špičkového výzkumu a přesvědčovala veřejnost o svém významném přínosu pro celou společnost.

Velkým tématem je zastoupení žen ve vědě a v řídicích funkcích. Jaká je z tohoto hlediska situace na vaší fakultě?

Přítomnost žen ve výzkumném týmu jsem vždy považoval za velmi užitečnou. Ženy přispívají k celkové kultivaci prostředí a obecně zlepšují komunikaci mezi členy týmu. Přesto jich ve vedení moc nemáme. Je to ale do značné míry dáno specifickým zaměřením fakulty. Jsme technicky orientovanou institucí. V rybářství a ochraně vod jsou taky obvykle ženy zastoupeny v menšině, jelikož se jedná o poměrně fyzicky a technicky náročné obory. Vždy jsem zastoupení žen ve vědě podporoval, nejsem ale příznivcem kvót, které počet žen na některých pozicích stanovují direktivně.

Řada studentů vaší fakulty nepochází z České republiky, což se týká zejména doktorandů. Z jakých zemí se vám daří tyto studenty lákat? Ptám se i z toho důvodu, že na české vysoké školy obvykle míří zájemci z východu a nedaří se získávat více odborníků z vyspělých západních zemí.

Je třeba si uvědomit, že Česká republika je stále do jisté míry považována za zemi východního bloku. Navíc, naše mzdové podmínky nemohou konkurovat situaci v Německu, Francii, Holandsku nebo Belgii. Už jsme ale srovnatelní se zeměmi evropského jihu – Portugalskem, Itálií nebo Španělskem. Obecně se ekonomická situace u nás postupně zlepšuje, i když si to většina z nás možná nechce připustit. Naši doktorandi nejčastěji pocházejí z Asie, Afriky nebo z východní Evropy. Problémem je nedostatek kvalitních doktorandů z České republiky. Dříve to bylo zhruba půl na půl, dnes výrazně převažují studenti ze zahraničí, což není úplně ideální. V současné době máme na fakultě kolem padesáti doktorandů, já bych chtěl jejich počet zvýšit alespoň na šedesát vzhledem k tomu, kolik u nás máme školitelů.

Když sledujete kolegy vědce, kteří se mohou plně oddávat bádání, nezávidíte jim? Nestýská se vám po vědě?

Pro mě byla věda vždy zároveň prací i koníčkem. Věnoval jsem se jí rozhodně daleko více, než je normální pracovní doba. Poté, co jsem se stal děkanem, na ni už nemám tolik času, přesto se snažím z vědy úplně nevypadnout. Prozatím vedu dva výzkumné projekty a v současné době mám tři doktorandy. Nechci se změnit v úředníka. Je pro mě důležité udržet si kontakt s výzkumem a především s praxí.

Zabýváte se recirkulačními akvakulturními systémy a chovem zejména dravých druhů ryb, jako jsou candát nebo okoun. Jak jste se k tomuto oboru dostal?

Od mládí jsem byl nadšeným akvaristou, s mým bratrem jsme se účastnili akvaristických výstav, chodili do kroužků a produkovali akvarijní ryby na prodej. Na Jihočeské univerzitě jsem pak vystudoval Zemědělskou fakultu, kde jsem se dostal k tématu diplomové práce, které se týkalo záchranného chovu raka říčního. Přes diplomovou práci o racích jsem se následně dostal do Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického ve Vodňanech a pak stál i u zrodu samotné fakulty. V průběhu mé vědecké kariéry jsem se potom od raků posunul k řízené reprodukci ryb, druhové a technologické diverzifikaci akvakultury. Kdy, jak jste zmínil, jsem se stal evropským odborníkem na intenzivní chov candáta obecného v recirkulačních akvakulturních systémech.

Má tento způsob chovu ryb v našich podmínkách perspektivu? Nedívají se na něj produkční rybáři trochu skrz prsty?

Částečně ano. Souvisí to i s tím, že řada těchto systémů se v České republice postavila nevhodně a byly provozovány laicky. Doporučení nás, odborníků, se nebrala vážně, chovatelé, kteří systémy stavěli, nás považovali za teoretiky, kteří nemají ponětí o praxi. Ve výsledku většina provozů z eko- nomického důvodu zkrachovala. To, že mají tyto systémy smysl, dnes vidíme například v Polsku, kde rybářští praktici své provozy mnohem lépe technologicky inovují právě díky zmíněným systémům. Zatímco u nás se část evropských dotací na inovace rybářských podniků vynaložila hodně neefektivně, v Polsku byly dotace využity lépe. Díky tomu polští rybáři významně navyšují produkci tržních ryb, zatímco u nás většinou stagnuje. V tradičních rybnících řadu zejména dravých druhů ryb, jako jsou candáti, okouni nebo pstruzi, nevychováte, na vině je rozkolísaná kvalita vody, rybí predátoři a nízká kontrola chovu. K vyrovnané produkci zmíněných druhů ryb potom musíte bezpodmínečně použít právě zmíněné recirkulační akvakulturní systémy.

První rok vašeho „děkanství“ uběhl, můžete tedy bilancovat. Co vám to dalo a co naopak vzalo?

Vzalo mi to hodně času, čímž trpí hlavně rodina. Mé dceři už je ale devatenáct let a je samostatná, má žena mě podporuje. Být děkanem bylo moje rozhodnutí, chtěl jsem to dělat a baví mě to. Naučil jsem se spoustu nových věcí a získal vhled do celého systému fungování fakulty a částečně i univerzity.

A dokázal byste v souvislosti s vaší funkcí zhodnotit vaše přednosti a nedostatky?

Řekl bych, že mám schopnost otevírat záležitosti, které byly dosud tabu a moc se na fakultě neřešily. Obecně nemám rád polovičatá řešení, kdy se věci nedotahují do konce. Na druhou stranu připouštím, že někomu může lézt na nervy moje pracovní nasazení. Jsem v první řadě náročný sám na sebe a někdy tyto manýry přenáším také na své kolegy.

Pro ty mladší může být nedostatkem, že nejste úplně běžným uživatelem sociálních sítí.

To máte pravdu, mám sice přístup na Facebook i Instagram, ale na těchto sítích nejsem vůbec aktivní. Jen si tam občas prohlížím informace o naší fakultě či univerzitě. V poslední době si jako děkan fakulty uvědomuji, že tato manažerská pozice s sebou přináší určitou izolovanost, kterou bych nazval takovou speciální sociální bublinou. Snažím se ale být vůči všem otevřený, diskutovat se zaměstnanci a studenty o různých tématech a z této bubliny vystupovat. Pomáhá mi to získávat informace, díky kterým se můžu rozhodovat objektivněji a nezaujatě.

-----------------------------------------------------

prof. Ing. Tomáš Policar, Ph.D., (50) vystudoval Zemědělskou fakultu na JU a v roce 2023 byl jmenován prezidentem ČR profesorem v oboru Rybářství. V letech 2008 až 2014 byl proděkanem pro vědu a výzkum na Fakultě rybářství a ochrany vod a následně od roku 2022 do roku 2024 ředitelem Ústavu akvakultury a ochrany vody. V současné době zastává funkci děkana na FROV JU. Žije ve Strakonicích, má jednu dceru a mezi jeho záliby patří tenis, cestování, akvaristika a často se odreagovává prací v lese.

Text: Miroslav Boček

Foto: Vojtěch Havlis