Pejsek a kočička – láska, která má i svou ekologickou stopu
Psi a kočky jsou nejbližší zvířecí společníci člověka, doprovázející nás po tisíciletí. Do lidského života vnáší radost, sdílené pouto a podporují duševní i tělesné zdraví a pohodu. Málokdy se však majitelé zamyslí nad ekologickou stopou způsobenou jejich mazlíčkem. S rostoucím povědomím společnosti o dopadu lidské činnosti na životní prostředí však přichází i nová zodpovědnost uvědomit si, jak se na něm podílí i naši čtyřnozí společníci.
Nejúčinnější cesta změny vnímání společnosti začíná u myšlení jednotlivce. Klíčem je tedy přístup k informacím o dopadu našeho chování na svět kolem nás. Vzděláváním a osvětou v oblasti udržitelnosti se mimo jiné zabývá i Laboratoř LCA (Life Cycle Assessment) Fakulty zemědělské a technologické JU, která analyzovala environmentální dopad psů a koček trvale žijících v domácnostech s pravidelnou možností venkovního pohybu. „Jedna z našich diplomových prací, kterou zpracovala Ing. Jana Hálová, díky podrobné rešerši, dotazníkům a samotným výsledkům otevřela zajímavou úvahu o chovu domácích mazlíčků a o tom, že změna přístupu majitelů může přispět k udržitelnějšímu spojení lidí, zvířat a prostředí,“ přibližuje Jaroslav Bernas, vedoucí Laboratoře LCA.
Češi patří mezi největší milovníky psů v Evropě. Podle dostupných statistik vlastní alespoň jednoho psa přibližně 42 % českých domácností, což řadí Českou republiku mezi evropské lídry vedle Rumunska (45 %) a Polska (43 %). Na opačném konci žebříčku stojí například Turecko, kde má psa jen asi 5 % domácností, nebo Švýcarsko s přibližně 12 %. Tyto rozdíly ukazují, že vztah ke psům je v Evropě výrazně kulturně podmíněný. Kočku pak chová přibližně 22 % českých domácností, což odpovídá zhruba evropskému průměru.
Přítomnost domácích mazlíčků má vědecky prokázané pozitivní účinky na člověka. Jejich péče, hlavně tedy u psů, vyžaduje fyzickou aktivitu a pohyb, který vede k lepší kondici a celkově podporuje kardiovaskulární systém. Přítomnost zvířat podporuje psychickou i emocionální stabilitu a snižuje osamělost a stres. Péče o domácí mazlíčky u dětí posiluje odpovědnost, sociální dovednosti a chování a u seniorů pak pomáhá udržet duševní i tělesnou kondici. Psi se speciálním výcvikem pomáhají lidem s různými hendikepy a zdravotními obtížemi a mají nezastupitelnou roli ve službách různého charakteru.
„Populace těchto zvířat celosvětově roste a s ní i jejich dopad na životní prostředí. V Evropě žije v domácnostech přibližně 93 milionu psů a 115 milionu koček – těch registrovaných. Takto rozsáhlé populace znamenají značnou spotřebu krmiv, veterinárních přípravků, steliv, hraček a různých doplňků a mnoha jiných materiálových a energetických zdrojů souvisejících s výrobou, logistikou či odpadovým hospodářstvím,“ vysvětluje druhou stránku chovu domácích mazlíčků Jaroslav Bernas. Největší environmentální dopad přitom souvisí s produkcí krmiv, zejména masa. Některé odhady dokonce naznačují, že kdyby psi a kočky tvořili samostatný stát, patřili by mezi hlavní světové konzumenty.
Například v USA spotřebují domácí mazlíčci tolik krmiva, že představuje zhruba čtvrtinu všech kalorií z konzumace masa v zemi. Pro globální produkci krmiv je potřeba desítek milionů hektarů zemědělské půdy (podle odhadů až 50 milionů ha, což je podobné rozloze Španělska). „Naše výsledky ukázaly, že roční uhlíková stopa psa o hmotnosti 10 kg může dosahovat přibližně 2,55 t CO₂ ekv., zatímco u kočky o hmotnosti 4 kg až 1,25 t CO₂ ekv. Pro srovnání, průměrná roční uhlíková stopa jednoho obyvatele Česka se pohybuje asi okolo 10 t CO₂ ekv., takže i chov menšího psa může představovat až čtvrtinu osobních ročních emisí,“ doplňuje vedoucí diplomové práce.
Významným hygienickým i environmentálním problémem jsou také exkrementy ve veřejném prostoru. Přispívají ke znečištění půd a vod i emisemi metanu, jakožto skleníkového plynu, a také představují vysokou ekonomickou zátěž. Jen v Praze se denně odklidí kolem 11 tun psích výkalů. Na jejich odklizení a následnou revitalizaci veřejných prostor se ve zmíněné Praze vynakládají desítky milionů korun ročně.
Některé regiony proto hledají nové způsoby, jak tento problém řešit. Ve Španělsku byl například zaveden systém genetické identifikace psích exkrementů. V některých částech Madridu, Katalánska nebo Andalusie musí majitelé psů při registraci odevzdat vzorek DNA svého zvířete. Pokud jsou pak ve veřejném prostranství nalezeny neuklizené exkrementy, lze jejich genetický profil porovnat s databází a konkrétnímu majiteli uložit pokutu, často ve výši 300 až 500 eur. Tento přístup výrazně zvýšil vymahatelnost pravidel a přispěl ke zlepšení hygieny veřejného prostoru.
Environmentální problém představují také kočky a jejich dopad na biodiverzitu. Domácí kočky loví ptáky, drobné savce i plazy a obojživelníky a mohou tak významně ovlivňovat jejich populace. Jeden britský výzkum například zaznamenal téměř 15 tisíc ulovených živočichů u necelé tisícovky sledovaných koček během pěti měsíců. S ohledem na evropskou či globální populaci koček se pak lze dostat na extrémní čísla z hlediska ztráty volně žijících živočichů. Odpovědnost za tento dopad přitom není v současnosti systémově řešena.
Environmentální stopu domácích mazlíčků lze efektivně snižovat. „Odpovědnější přístup zahrnuje například úpravu poplatků za chov, což může motivovat k uvážlivějšímu pořizování zvířat, volbu udržitelnějších typů krmiv, využití kompostovatelných steliv či doplňků z recyklovaných materiálů. Důležitou roli přitom hraje samotné informování majitelů o udržitelných alternativách,“ uzavírá Jaroslav Bernas.
Nejen v české společnosti není vůle akceptovat přímá omezení chovu domácích zvířat. V jiných evropských zemích je k tomu přistupováno nepřímo. Příkladem mohou být země Skandinávie, kde musí být pes i kočka kontrolováni minimálně dvakrát denně, jsou povinně socializováni a majitelé jsou povinně vzděláváni o welfare zvířat a obecné udržitelnosti. Mít domácího mazlíčka by mělo být znakem odpovědnosti a závazku vůči zvířeti, společnosti a prostředí, nikoli lhostejnou samozřejmostí.
Text: Jaroslav Bernas, Jana Hálová, Nina Veselovská
Foto: Vojtěch Havlis
