Originálním symbolem přátelství mezi Zdravotně sociální fakultou JU a Dhulikhel Hospital v Nepálu se stal kváskový chléb. Od letošního jara ho místní lidé díky studentkám Fyzioterapie dovedou i upéct.
Dhulikhel Hospital v Nepálu patří už mnoho let k nejatraktivnějším místům, kam studenti ZSF JU vyjíždějí na stáže. Od poloviny února do začátku května tam pobývaly i Bára Hadáčková a Veronika Štajnerová z druhého ročníku Fyzioterapie. Kromě povinností v nemocnici a poznávání země přijely ještě s dalším plánem. Vezly s sebou kvásek s odhodláním, že naučí Nepálce péct český chléb. Ředitel nemocnice Dr. Ram Kantha Makaju Shrestha totiž žil dlouhá léta v Rakousku a voňavý bochník s křupavou kůrkou si už při návštěvě tehdejšího Československa velmi oblíbil. Od té doby na něj s nostalgií vzpomíná – a proto mu čeští stážisté vždy vozí čerstvý kmínový chléb jako dárek.
Studentka Bára Hadáčková se rozhodla, že zkusí předat umění kváskového pečení místním kuchařům a ukáže jim, jak si upéct vlastní chléb. Říká, že jí bylo ctí předat tradici našeho národního pokladu, který oceňují i lidé za hranicemi Evropy – proto vezla do Nepálu kvásek ve skleničce, a to dokonce pětadvacetiletý. „Cestu letadlem a den v Dubaji přežil, ale čekání na to, až se vrátíme z Langtang treku už ne. Pečení se tak proměnilo v dobrodružství spojené se zakládáním nového kvásku,“ vysvětluje studentka nečekanou komplikaci. Doktor Ram sjednal schůzku s kuchařem a jeho neteř ve svém hotelu zajistila všechny potřebné ingredience i vhodnou pec. „Po deseti dnech shánění vhodné mouky jsme založily nový kvásek, který byl po týdnu připraven k pečení. Chléb se povedl na jedničku a naši nepálští přátelé už si ho po naší instruktáži pečou sami,“ líčí Bára netradiční proces, který zpestřil odbornou stáž.
MNOHALETÁ SPOLUPRÁCE S NEPÁLSKOU NEMOCNICÍ
ZSF JU spolupracuje s Kathmandu University School of Medical Sciences, jejímž klinickým pracovištěm je právě Dhulikhel Hospital, už od roku 2015. Nejdřív byly stáže určené pro studenty Ošetřovatelství a od roku 2018 byla tato spolupráce rozšířena ještě o Fyzioterapii. Studentky vycestovaly do Nepálu díky programu Erasmus+. Přály si poznat úplně jiný svět, jeho kulturu i zdravotnický systém. Byly také zvědavé, jak zvládnou práci v nepohodlí a mimo naše evropské standardy. „Vybavení bylo často omezené a to, co my považujeme za samozřejmost, zde zdravotníci nahrazovali kreativními řešeními. Bylo fascinující sledovat, jak kvalitní péči lze poskytovat i s minimálními prostředky, pokud nechybí motivace, empatie a odborné znalosti. Místní fyzioterapeuti přistupovali k pacientům s velkou lidskostí a úctou, což pro nás bylo nesmírně inspirující,“ shodují se. Zaujalo je například, že zdravotníci často improvizují a vytvářejí levnější alternativy. Patří mezi ně úprava plastové láhve s brčkem, což funguje na podobném principu jako přístroje pro nácvik dýchání. Hodně na ně zapůsobilo, že rodiny většiny pacientů trávily s nemocnými celý den a často pomáhaly i při úkonech spojených s rehabilitací.
Během stáže se dostaly na různá nemocniční oddělení a mohly sledovat práci odborníků přímo v akci. Často se setkaly s diagnózami, které v Evropě vídáme spíš v učebnicích.
S obdivem sledovaly, jak jsou zdejší zdravotníci schopni si s danou situací poradit – s minimem vybavení a maximem vynalézavosti. „Každý den přinášel nové zkušenosti a inspiraci, které nám rozšířily pohled na naši profesi. Velká většina pacientů, kteří přicházeli na ambulanci, trpěla bolestmi dolní části zad – často kvůli práci na poli a zvedání těžkých břemen. To je výrazně odlišné od našeho způsobu života, kdy trávíme většinu dne prací v kanceláři,“ všimly si. Projevily se i kulturní rozdíly, například v tom, že pacienti si při návštěvě ambulance často nechávají na sobě oblečení, což fyzioterapii ztěžuje a klade vyšší nároky na vnímavost terapeuta. Významný rozdíl je i v tom, že lidé častěji než na židlích sedí na zemi nebo v dřepu, což platí i při používání toalety. „To jim pomáhá udržet si výrazně lepší flexibilitu než lidem u nás,“ doplňují další poznatek.
FESTIVAL BAREV HOLI I NOVOROČNÍ OSLAVY
Samozřejmě se snažily tuto exotickou zemi poznat co nejlépe. Jsou moc rády, že do Nepálu vyrazily právě zkraje roku, kdy příroda i kultura hrají všemi barvami. Ještě před začátkem praxí stihly vyrazit na několikadenní trek do oblasti Langtang. „Cesta horskou krajinou nám nabídla dechberoucí výhledy na zasněžené vrcholky Himálají a ukázala nám pohostinnost místních obyvatel. Samotná trasa i noclehy v jednoduchých guest housech byly skvělou školou skromnosti a odolnosti,“ vzpomínají s nadšením a vděčností. Tato cesta prověřila i jejich otužilost a odhad, kolik vrstev oblečení je „tak akorát“.
O víkendech nechtěly zůstávat jen v Dhulikhelu, a proto vyrážely objevovat okolí. V Bhaktapuru je okouzlily úzké uličky plné soch a pagod, moc je zaujalo i místní hrnčířství. Vyrazily rovněž na safari do Chitwanu či do Namobuddhy, kde se jim líbila klidná atmosféra kláštera a krásných stúp a byl odtud nádherný výhled na údolí. Skvěle si užily slavnost Holi, což je proslulý festival barev plný veselí, hudby a radosti ze života. Krátce poté oslavily nepálský Nový rok, během něhož ulice ožily místními tradicemi a živou hudbou. Ovšem ne všechno je v Nepálu tak idylické, jak by se mohlo zdát. „Díky těmto zážitkům jsme nejen načerpaly energii a inspiraci, ale také jsme lépe porozuměly místním zvykům, tradicím a síle komunity,“ shrnují přínos této stáže, který přispěl i k jejich osobnímu růstu. Velkou výhodou pro ně byla spolupráce s nepálskými studentkami fyzioterapie, díky nimž se naše dívky lépe zorientovaly v nemocnici a snáze pochopily jak odlišné kulturní zvyklosti, tak rozdíly v terapeutických postupech. Získaly nejen nové odborné dovednosti, ale i respekt k práci v omezených podmínkách. Vrací se domů s větší pokorou a chutí hledat nové způsoby, jak pomáhat. „Pobyt v Nepálu nás naučil přizpůsobivosti, trpělivosti i tomu, že kvalitní péče nezačíná technikou, ale postojem. Člověk si uvědomí, že někdy opravdu stačí málo – vlídné slovo, úsměv nebo jen to, že pacient cítí, že mu opravdu nasloucháte. To vše si odnášíme jako cennou zkušenost, kterou chceme přenášet do své budoucí praxe."
Text: Alena Binterová
Foto: archiv B. Hadáčkové a V. Štajnerové
