Na lidi, kteří svůj obor milují, číhá nenápadné riziko: všechny aktivity je baví, dávají jim smysl a mají souvislost, až toho najednou může být moc. A když si to včas neohlídají, přijde třeba na pomoc nemoc. Historička umění Petra Lexová, která učí na Filozofické fakultě JU Dějiny umění, má takovou lekci v živé paměti. Zastavila ji téměř na rok, ale vyšla z ní posílená. Když přednáší, působí nadšeně a někdy to vypadá, že před katedrou tančí. Ráda vybízí posluchače k reakcím, které bere jako obohacení výuky. Tak vnímá i svou účast v týmu připravujícím České Budějovice na Evropské hlavní město kultury 2028. I zde jsou totiž témata, která může se studenty zpracovávat a rozvíjet.
Vypadáte jako člověk, který měl štěstí na dobré učitele. Co vás vlastně přivedlo k zájmu o umění, o němž mluvíte s takovou láskou?
Moje cesta byla velmi pozvolná, žádné cílevědomé směřování. Ale odmala mě fascinovala sakrální architektura, hlavně kostely a katedrály – dosud si živě vzpomínám, jak mě ohromilo, když jsem asi ve čtrnácti letech na rodinném výletě poprvé vstoupila do chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Rodina šla na zmrzlinu, ale já jsem tam chtěla zůstat a vydržela tam asi hodinu sama: hlavou mi běžely otázky, kdo to postavil a jak je vůbec možné, že dokázal takový prostor stvořit. Vnímala jsem ticho a klid, prohlížela si obrazy, kterým jsem nerozuměla... Tam se asi začala formovat moje potřeba ptát se, jaké příběhy se ukrývají v umění. První, kdo mě k dějinám umění přivedl, byli učitelé na gymnáziu v Českých Budějovicích. Přijímačky do Prahy mi nevyšly, ale šťastnou shodou okolností se tento obor právě otvíral na Jihočeské univerzitě. Přijali mě a potkala jsem skvělou skupinu studentů z celé republiky. Noví byli i naši vyučující, kteří zde s výukou začínali. Díky tomu bylo vše velmi intenzivní a komunitní, sdílené a hodně silné. Do té skupiny patřili i moji současní kolegové na Filozofické fakultě JU Hynek Látal nebo Michal Šroněk. Bylo to nezapomenutelné období.
Nyní na Filozofické fakultě JU vyučujete. Byl to od začátku váš záměr?
Došla jsem k tomu oklikou. Moji rodiče moc nesouhlasili s tím, že chci studovat dějiny umění, protože se jim to zdálo nepraktické. Proto jsem si přibrala ještě Pedagogickou fakultu JU, a to výtvarnou výchovu a společenské vědy. Studovala jsem obě školy souběžně, magisterský titul mám z PF, ale pořád jsem věděla, že chci studovat hlavně dějiny umění. Po škole jsem začala pracovat v Alšově jihočeské galerii jako kurátorka sbírky moderního umění a pak jsem se odstěhovala do Brna, abych si dodělala doktorát. Od dob studií jsem měla ráda knihy profesora Jiřího Kroupy, který na Semináři dějin umění působí – líbil se mi jeho přístup sledovat umění v širších souvislostech. Nebyla to jen formální analýza nebo ikonografie, ale učil nás vnímat příběhy skryté za uměleckými díly. Pro mě se tehdy staly klíčovými texty Michaela Baxandalla a jeho sociologické dějiny umění. A zároveň jsem se hodně zaměřovala na architekturu, psala recenze na výstavy a zajímala se o problematiku veřejného prostoru.
Takže jste přišla do Brna s jasnou vizí?
Krátce po příchodu do Brna jsem přišla za panem profesorem Kroupou s tím, že mě velmi zajímá téma architektonického prostoru a ráda bych se mu více věnovala. Tak se zrodil projekt letních architektonických workshopů s historiky umění, které jsme dělali několik let. Vzniklo pět knih o architektuře a já se díky tomu vrátila k mé původně dětské fascinaci katedrálním prostorem. Uspořádali jsme i několik exkurzí pro studenty, které se věnovaly architektuře Andrea Palladia v Itálii. V té době mi přicházela velká spousta pracovních nabídek, takže jsem si až po třech letech uvědomila, že pro svou disertaci zaměřenou na poválečné sochařství v Československu v 60. a 70. letech jsem neudělala téměř nic. Do toho přišel covid, který stopnul možnost archivní práce, ale využila jsem ten čas jinak a povedlo se mi poté získat Baderovo stipendium, které uděluje Uměleckohistorická společnost excelentním doktorským studentům. V roce 2021 jsem díky tomu podnikala badatelské cesty do archivů po celé Evropě a měsíc jsem strávila v archivu Guggenheimova muzea v New Yorku. O rok později jsem získala další stipendium, které mi umožnilo dopsat disertaci. Dva měsíce jsem na ní intenzivně pracovala v Bibliotheca Hertziana v Římě. Byla jsem na sebe přísná: potřebných dvě stě stran jsem si rozplánovala tak, že musím bádat a psát šest dní v týdnu, a to vždy 10 až 12 hodin. Bez kázně bych to nezvládla. V té době už jsem totiž učila tady na fakultě, kde působím od roku 2019, psala jsem do internetového časopisu o umění Artalk.cz a podílela se na řadě dalších projektů. Musela jsem tedy vše skloubit dohromady, což bylo strašně hektické, a zvláště v letech 2023 a 2024 jsem šla z jednoho projektu do druhého.
Výtvarné umění vás baví natolik, že jste též kurátorkou výstav a hned od počátku členkou týmu, který připravoval koncepci přihlášky EHMK. Navíc jste se podílela na Dnech otevřených ateliérů, jež pořádá krajský úřad.
Ano, a ještě jsem psala články a recenze… V podstatě jsem pracovala pořád. Neuměla jsem nic odmítnout, protože jsem si vážila každé příležitosti rozvíjet to, co mám ráda. Mé tělo mi v posledních letech vysílalo varovné signály, ale pořád jsem nedokázala výrazněji zvolnit na úkor projektů a učení, které mě extrémně naplňovalo a naplňuje… A najednou mě vážná nemoc donutila se téměř na rok zastavit. Zklidnila jsem se a teď si užívám hlavně toho, že se můžu vracet za svými studenty.
Kéž vám tedy vaše „znovuzrození“ přinese spoustu radosti, ale taky poučení, kolik práce si na sebe naložit a kdy už se o ni podělit s jinými. Přeskládala jste si priority?
To ano, nyní se snažím pracovat méně. Nechala jsem si jen výuku a práci pro EHMK. Výuka mě neuvěřitelně baví a naplňuje. Asi díky tomu, že jsem vystudovala i Pedagogickou fakultu JU, vím, jak důležité je získat zájem studentů. Učím v bloku obvykle několik hodin, proto se snažím střídat formy výkladu. Dávám otázky, snažím se posluchače zapojovat, chvíli přednáším, chvíli pouštím video, chvíli diskutujeme nad uměleckým dílem – zkrátka střídám impulzy, jak udržet jejich pozornost. Ráda začínám tím, že se na něco zeptám a společně se studenty rozvineme dialog. Hodně mě baví reagovat na jejich podněty.
Pocházíte z Českých Budějovic, kde jste žila 27 let, pak se odstěhovala do Brna, ale vracíte se na JU učit a máte tady další rozdělané úkoly. Který ještě považujete za prioritu?
Je to projekt Womenpedia, který je součástí programu Evropského hlavního města kultury, jímž se České Budějovice stanou v roce 2028. Snažila jsem se zapojit už do samotného procesu přípravy přihlášky. Kulturním projektům ve městě se věnuji přibližně od dvaceti a vždy mi přišlo, že jsou Budějovice v něčem zakleté, pokud se bavíme především o nezávislé kultuře. Vznikaly zde zajímavé projekty, které fungovaly samostatně, ale většina lidí, která za nimi stála, vyhořela a odešla. Dlouhodobě tu chyběla systematická institucionální podpora kultury i logicky rozvíjená kulturní infrastruktura. Takže když se objevila myšlenka EHMK, začala jsem alespoň participativně spolupracovat na kandidatuře, za kterou stáli lidé, z nichž mnohé jsem znala ještě z dob svých studií. Tak jsem se ocitla na začátku příprav Bidbooku, jehož součástí byl i projekt Womenpedia, který jsem po získání kandidatury začala rozvíjet.
Co se pod tím názvem skrývá?
Womenpedia se snaží přinášet ženskou perspektivu do jižních Čech. Mapuje stopy zapomenutých příběhů žen napříč regionem, zároveň se soustředí na současné ženy v umění a kultuře a snaží se najít podporu pro jejich práci a lepší viditelnost. Na projektu spolupracujeme s Terezou Milotou Mitošinkovou, která vystudovala Gender Studies, a společně hledáme cestu, jak do regionu přinášet témata věnovaná ženám a ženské perspektivě, která nám zde dlouho chyběla.
Říká se, že „za každým úspěšným mužem stojí silná žena“. Lze toto vaše počínání brát i jako snahu napravit křivdy tam, kde ženská práce nebyla doceněná?
Já bych to neoznačovala křivdami, protože to je takové bolestínské. Spíše vnímám, že konečně přichází nutná změna perspektivy. Už opravdu nemůžeme zavírat oči nad tím, kolik práce a úsilí odvádějí ženy, které tvoří polovinu naší populace. Chceme ukázat tuto skrytou tvář historie a konečně dát prostor ženám, jejichž dílo dlouho zůstávalo neviditelné. Pevně věřím že vzájemná podpora i sdílená společná historie nám mohou pomoci i v naší vlastní emancipaci nebo v posílení sebevědomí.
Jak to bude konkrétně vypadat?
Dohledáváme příběhy žen – ať už to byly kulturní hybatelky v našem regionu od konce 19. století nebo umělkyně. Sledujeme jejich na první pohled nenápadné příběhy, které ale z dnešního hlediska měly velký dopad. Vedle toho se soustředíme na dnešní ženy v umění a kultuře žijící v regionu, kterým jsme na začátku roku s Terezou poslaly rozsáhlý dotazník. Ptaly jsme se na jejich reálné potřeby a čím by jim platforma, kterou nazýváme „Ženská práce“, mohla pomoci. Dostaly jsme přes osmdesát odpovědí, z nichž vyplývá, že hlavními tématy je skloubení rodičovské role s profesí, potřeba setkávání, vzdělávání i profesního propojování. Řada věcí pro nás byla samozřejmá už od začátku i díky vlastním potřebám, například když pořádáme debaty k důležitým tématům, snažíme se při nich myslet i na hlídání pro děti. Ženy dostanou prostor být chvíli v klidu, diskutovat a načerpat energii, poznat nové lidi a inspirovat se. Během tohoto a příštího roku plánujeme platformu systematicky rozvíjet a více profesionalizovat, aby ženám mohla sloužit nejen k setkávání, ale reálně podpořit jejich práci.
Jak představíte dílo zapomenutých žen jihočeské historie?
V roce 2028 chystáme velkou výstavu ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a pražskými kurátory Tranzit.cz. Chceme prezentovat nejen umění, které autorky vytvořily, ale rovněž nastínit specifika, která ženskou tvorbu provázela. K nim patří i to, že některé umělecké formy byly ve své době považované za méně kvalitní – třeba textil nebo keramika, což se dnes výrazně mění. Tato výstava bude součástí zahájení Evropského hlavního města kultury a představí dílo historických i současných autorek z regionu i mimo něj. Během ní plánujeme přednášky se zajímavými osobnostmi. Moc bych si přála dostat k nám třeba ředitelku nadace AWARE z Paříže Camille Morineau, která se dlouhodobě zabývá výzkumem žen a pod Centre Pompidou uspořádala v 70. letech minulého století první výstavy ženského umění. Loni se v Národní galerii v Praze konala výstava zaměřená na ženy, mistryně a umělkyně, která poprvé v České republice toto téma konečně otevřela. Naše výstava se zaměří na samotnou práci žen a hodně zvýrazní téma materiálu a jeho zpracování. Když se vše podaří, představí i zcela nová díla a rozvine spolupráci s dalšími evropskými městy kultury.
Zaujalo mě, co jste teď řekla o pohledu „vysokého umění“ na ruční práce.
Kromě výstavy bude jedním z výstupů kniha, která zatím nese název „V jejich rukou“. Díky tomu, že se dostávám k dílu zapomenutých žen, mi jejich ruce velmi silně asociují i způsob uchopení vlastního osudu. A také péči nebo empatii, kterou od žen společnost očekává jako samozřejmost, bohužel často nedoceněnou. Vlastně s tím souvisí i to, že k uměleckým oborům se ženy nejčastěji dostávaly právě skrze užité umění, tedy ruční práce. Ty však byly nahlížené spíše jako podřadné vysokému (mužskému) umění. Ale z dnešního pohledu se ukazuje, že rukodělná práce má své umělecké kvality a je v ní mimo jiné skrytá velká síla. Repetitivnost, cykličnost, meditace – to všechno má i další obsah.
Připadá mi logické, že by se tyto vaše činnosti na univerzitě a v EHMK mohly hezky prolínat.
Možnost propojit výzkum s univerzitou je pro mě zcela zásadní. Před dvěma lety jsem vytvořila nový akreditovaný předmět Ženy v umění, o který je obrovský zájem. Představuji v něm, jak se ženy dostávaly k umění od antiky až do 20. století. Jedním z výstupů je má badatelská práce se studenty, kteří pomáhají popsat zajímavé ženské příběhy a pak je prezentují. To vedlo i k naší spolupráci s Wikipedií. Tyto rešerše se stanou součástí výstavy i dokumentárního seriálu, který plánujeme s režisérkou Bibianou Beňovou. Zároveň se mi přihlásily dvě studentky, které téma hodně zajímá, takže se mnou pokračují ve výzkumu věnovanému vybraným osobnostem. Vedle toho pořádáme přednáškový cyklus pro veřejnost a ještě chystáme předmět, který se bude soustředit na to, jak feminismus ovlivnil pohled na současné umění.
Jak to vlastně vidí vaše studentky a studenti?
Dějiny umění tradičně lákají spíš dívky, ale na přednášky a semináře chodí i hodně studentů, kteří se často zapojují do debat. Mám z toho obrovskou radost. Díky předmětu Ženy v umění nyní vznikají bakalářské a diplomové práce, což je pro mě důkazem skutečného zájmu o tato témata. Debatujeme nejen o umění, ale i o tom, co pro současnou generaci znamená feminismus a jak vlastně vnímá toto slovo, které je zatížené řadou negativních konotací. Je pro mě cenné vidět, jakým způsobem nad tím studentky a studenti přemýšlejí – a že už to cítí úplně jinak. Právě mezigenerační dialog se studenty mi pomáhá věřit, že společná budoucnost nemusí být tak temná, jak se nyní ve světě zmítaném krizemi zdá.
Medailon:
Mgr. Petra Lexová, Ph.D. (1989) vystudovala obor Dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity (2011), magisterský titul poté získala v souběžně studovaném oboru na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity (2013) a doktorský titul na Semináři dějin umění FF MU v Brně (2024). Od roku 2015 působila jako kurátorka sbírky moderního a současného umění AJG, se kterou později spolupracovala externě. Současně produkčně a kurátorsky vedla Galerii D9 v Českých Budějovicích, podílela se na projektu Artlist v rámci Centra pro současné umění Praha a spoluorganizovala Dny otevřených ateliérů v jižních Čechách. Dlouhodobě spolupracovala s platformou o umění Artalk.cz a svými výtvarnými kritikami přispívá do řady periodik. V roce 2021 získala prestižní Stipendium dr. Alfereda Badera a v roce 2022 cenu rektora Masarykovy univerzity za významný umělecký počin, kdy se autorsky podílela na knize Sochařské Brno 1989–2019. V současné době působí jako odborná asistentka na Ústavu věd o umění a kultuře FF JU v Českých Budějovicích a zároveň působí jako kurátorka projektu Womenpedia v rámci kandidatury České Budějovice - Evropské hlavní město kultury 2028.
Text: Alena Binterová
Foto: Vojtěch Havlis
