Nová džungle ve starém lomu - výsledky studie vědců z Přírodovědecké fakulty a BC AV ČR, v.v.i. / Lidové noviny

Lidové noviny ze dne 20. února 2010 otiskly v příloze Orientace článek o výsledcích studie kolektivu vědců pod vedením Bc. Roberta Tropka a doc. Martina Konvičky, Ph.D., z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a Entomologického ústavu AV ČR. Studie zabývající se vlivem technických rekultivací na biodiverzitu živočichů a rostlin vyšla v prestižním časopisu Journal of Applied Ecology.

Opuštěné lomy, pískovny a povrchové doly jsou ve skutečnosti ideálním prostředím pro řadu ohrožených zvířat a rostlin. Nákladné technické rekultivace tato místa spolehlivě likvidují za miliony ze státního rozpočtu. Prosadí se ekologická obnova?

Stejně jako mnohá zvířata se i člověk dokáže nesmazatelně podepsat na tváři krajiny. Některé striktně civilizační produkty obvykle poněkud nesmyslně vnímáme jako „přírodu“ – to je případ drtivé většiny našich lesů nebo luk. Jiné zase naopak často velmi stroze odsuzujeme a snažíme se je co nejrychleji vymazat z povrchu zemského. Řeč je například o opuštěných kamenolomech, povrchových dolech, pískovnách, výsypkách hlušiny a dalších pozůstatcích po těžbě nerostných surovin. Jsou to vesměs běžné a důvěrně známé prvky dnešní středoevropské krajiny.

Je pozoruhodné, že těžební společnosti i státní pokladna investují do likvidace takových míst stovky milionů korun ročně.

Podle nejnovější studie českých vědců jsou přitom tyto peníze často utraceny zcela nadarmo. Často totiž dochází k tomu, že v přirozeně zarostlém lomu nebo pískovně srovná buldozer svahy, naveze se zemina a vysází do řádek stromky nebo se pískovna změní v zemědělskou půdu. V řadě případů je tak za miliony financována aktivní likvidace řady cenných rostlin a živočichů.

Poslední číslo prestižního časopisu Journal of Applied Ecology zveřejnilo studii o vlivu rekultivací na biodiverzitu živočichů a rostlin. Na výzkumu se podílelo deset vědců ze sedmi českých univerzitních, akademických a muzejních pracovišť pod vedením Roberta Tropka a Martina Konvičky z Entomologického ústavu AV ČR a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.

„Zkoumali jsme deset lokalit v Českém krasu. Pět ponechaných přírodě a stejný počet technicky rekultivovaných,“ přibližuje Robert Tropek průběh výzkumu. Vědci vybírali místa, která se nacházela blízko sebe, aby mohli objektivněji porovnávat různorodost rostlin a deseti skupin bezobratlých živočichů. „Sledovali jsme jak dravce, tak býložravce a zvířata živící se rozkládajícím opadem. To znamená například suchozemské korýše – svinky a stínky, dále mnohonožky, pavouky, střevlíky, kobylky, sarančata a denní motýly,“ říká Tropek. V počtu druhů se plochy nelišily, ale podstatný rozdíl byl v tom, že prakticky všechny vzácné druhy zvířat a rostlin obývají plochy ponechané napospas přírodě. Jde například o motýla okáče metlicového nebo saranči německou, oba druhy patří mezi kriticky ohrožené.

Není to tak dávno, co běžní ochránci přírody či středoškolští pedagogové vůbec nic netušili o ekologii obnovy. V jihočeském vědeckém prostoru přitom již delší dobu působí úspěšné badatelské týmy vedené světově významnými odborníky na obnovu krajiny a společenstev – Karlem Prachem a Martinem Konvičkou. S Robertem Tropkem, Jiřím Benešem a řadou dalších odborníků a studentů se již řadu let zabývají mimo jiné rovněž problematikou míst po těžbě nerostných surovin.

Nedostatek živin dává šanci vzácným druhům

Nyní se jim studií uveřejněnou v zahraničním časopise podařilo jednoznačně prokázat, že těžbou zdánlivě zdevastované prostory jsou překvapivě často útočištěm celé řady kriticky ohrožených a vymírajících živočichů a rostlin. Navzdory předsudkům milovníků přírody jsou lomy, haldy a podobná místa nesmírně cenná, protože obohacují mozaiku naší krajiny o velmi ojedinělý typ prostředí, který v přirozené podobě již téměř vymizel. Kvůli nepříliš úživným půdám se v takových lokalitách nedokáže uchytit běžná vegetace zvyklá na bohatě prostřený stůl. Velkou šanci tak dostávají rostliny schopné přežít jen na chudých a suchých místech. Lomy jsou rovněž vhodným biotopem pro vzácná zvířata vyhledávající slunné lokality, nebo naopak mokřady a tůňky.

Výsledky nejnovější studie uveřejněné v zahraničním časopisu ukazují, že většina těchto druhů bývá zahubena velmi nákladnými rekultivacemi, které přicházejí po skončení těžby v daném místě. Zcela jasně se potvrdilo, že při revitalizaci člověkem pozměněných oblastí je vhodnější dát příležitost přírodnímu procesu před často finančně náročným vytvářením umělé nové přírody. Ta navíc v konečné podobě bývá spíše jen parodií toho, co by na stejném místě mohlo vzniknout samovolně bez rekultivačního zásahu.

Výsledky studie jsou bezesporu významné pro koncepci ochrany přírody a krajiny v České republice, zvláště v souvislosti s ekonomickými těžkostmi současného světa. Technické rekultivace, které jsou v České republice stále zcela běžné, totiž škodí nejen ohroženým druhům, ale v případě likvidace starých ekologických zátěží také zadlužené státní pokladně.

Podle Roberta Tropka je teď nejdůležitější prosadit výsledky studie do praxe. Jen tak je podle něj možné zamezit pokračujícímu ničení cenných stanovišť i hubení ohrožených druhů, které snad s dobrým úmyslem financují státní i soukromé zdroje, paradoxně výslovně určené k ochraně přírody. Jihočeští vědci se proto snaží stále intenzivněji oslovovat ochranáře, těžaře, média i širokou veřejnost.

Navrhneme změnu zákona

Firmy sdružené v Těžební unii nové poznatky vědců vítají a často by velmi ochotně a rády volily variantu ekologické rekultivace, která je podstatně levnější a hlavně k přírodě ohleduplnější. „Podle současné legislativy je to možné, ale schvalovací proces je velice složitý,“ říká Karel Lorek, předseda představenstva Těžební unie.

Úředníci mohou těžařům vyjít vstříc, ale znamená to mnohem více papírování než postup podle zažitého modelu: kde bylo před otevřením lomu, pískovny... pole nebo les, bude po skončení těžby opět pole či les. Bez ohledu na to, že v opuštěné lokalitě už žijí a rostou vzácné druhy zvířat a rostlin a zemědělská půda v okolí často leží ladem.

Těžební unie proto společně s vědci usiluje o změnu legislativy. „Dosavadní zákony o rekultivacích nereagují na nové poznatky vědců. Proto vedeme společně s odborníky a nevládními organizacemi diskusi o změnách zákonů, které by zrovnoprávnily ekologickou obnovu s ostatními způsoby rekultivací,“ říká Karel Lorek. Podle jeho představ by měly být podklady pro novelu zákona shromážděny od vědců a těžařů do konce letošního roku. „Chceme předložit důkazy, že ekologický přístup funguje,“ zdůrazňuje Lorek.

Vědci jsou stejně jako těžaři zastánci individuálního přístupu ke každé lokalitě. Nelze prosazovat ekologickou rekultivaci za každou cenu a všude. Například obrovské jámy po bývalých povrchových lomech v severních Čechách jsou pod drobnohledem veřejnosti a těžko by obstál návrh ponechat na celé ploše přírodě volnou ruku a čekat desítky let, až si poradí sama.

Na tak rozlehlých plochách by ale mohlo být ponecháno pár hektarů „divočiny“, třeba proto, aby lidem připomínala, jak moc povrchové doly krajině ublížily. A zároveň, aby tam mohly přežít ty druhy rostlin a zvířat, kterým těžba zničila původní životní prostor.

Lidové noviny, 20. 2. 2010, Josef Matyáš

OVV, 23. 2. 2010

Naše fakulty

Více o našich fakultách